Kapitola první: Před dvěma lety
"Ahoj, chlapče," řekl hlas z druhé strany hostelového pokoje, obvyklým posměšným tónem, který jsem začal nenávidět.
Povzdechl jsem si, když jsem se podíval na svou spolubydlící, Marianne Weston. Blondýnka s postavou jako modelka, vysoká a štíhlá, která mě nenáviděla bez důvodu, který jsem dokázal pochopit.
Možná až na to, že jsem se od ní tak lišil.
Jako vždy se povalovala na posteli, vypadala jako milion dolarů a v ruce se jí houpal joint.
Dobře, dovolte mi, abych se představil; Jsem Proserpina Martinez, z malého města jménem Charleville a já jsme se museli doslova prodrat, abychom získali stipendium, abychom se dostali na jednu z nejlepších univerzit v sousedním velkém městě Hollowford.
Rodiče mého spolubydlícího byli bohatí, a to by bylo slabé slovo. Líbali se nad svou krásnou, rozmazlenou dcerou a zasypávali ji směšně drahými dárky, které odhazovala stejně snadno jako použitý papír.
Na rozdíl od nestydatě šťastné paní Westonové jsem svého otce nikdy neviděl a nevím, kdo to byl; moje matka odešla z mého života, když mi byly tři roky. Šla na rande s řidičem náklaďáku a slíbila, že se za pár hodin vrátí. Nikdy se nevrátila.
Jediná moudrá věc, kterou udělala, bylo, že mě nechala se svou sestrou, mojí tetou Beth, než zmizela. Takže můj strýc, Stan Lawford, pilíř společnosti, mi nikdy nedal zapomenout, jaká jsem byla zátěž a jaké jsem měla štěstí, že mám střechu nad hlavou a jídlo na talíři. Přemožen pocitem viny jsem se pokusil zavděčit se tím, že jsem převzal většinu domácích prací a brzy jsem řídil vaření, protože teta Beth měla velkou rodinu. s novým dítětem téměř každý rok.
Nebyl jsem příliš požehnán ani v oddělení vzhledu; Byla jsem malá a zakulacená, příliš prsatá, jak moje teta vzdychala, as hřívou tmavých kaštanových vlasů jsem věděla, že nejsem žádná kráska. Měl jsem příliš plnou pusu, mé hnědé oči příliš velké...
Práce na drobné práce, servírka, hlídání dětí, cokoliv a všechno, co jsem mohla dělat, vydělala jsem peníze na jízdenku na autobus, když jsem si byla jistá svým stipendiem.
Utekl jsem z Charleville po střední škole se stipendiem, což mého kyselého strýce ohromilo. Měl jsem velké sny, dostat se do práce; moje dětská fantazie byla najít svou matku a možná i otce...? Ale s věkem přichází zralost a brzy jsem si uvědomil, že ani jeden z nich se nikdy nevrátí.
Tak jsem vyrazil se svými skrovnými penězi a nějakou hotovostí, kterou mi teta Beth pokradmu vtiskla do rukou, s očima plnými snů. Ale realita ve velkém městě byla mnohem horší, než jsem čekal.
Moje spolubydlící, Marianne mě nenáviděla. Pořád dělala posměšné poznámky, i když jsem se snažil být příjemný, když mi byl přidělen pokoj s ní na koleji, dychtil jsem splynout s tímto novým světem a najít si přátele. Nenáviděla, že se radši učím, což jí znemožňuje vzít si s sebou řadu svých přátel a strávit s nimi noc. Teď jsem se schoulil na posteli, četl a snažil se ignorovat její zlé pohledy.
Ani já jsem nezapadl mezi ostatní studenty; s mým dosti omezeným a starým šatníkem jsem byl často terčem hulvátů, i když jsem je z velké části ignoroval.
Přesto mě můj spolubydlící zesměšňoval.
To bylo pravidlem celý minulý měsíc, ale dnes večer se na mě podívala se zábleskem v jejích krásných modrých očích. "Chceš si s námi dnes večer popovídat, Martinez?" protáhla se v texaském twangu Posadila jsem se a pusa se mi v šoku otevřela
Později jsem se nakopl, že jsem něco netušil, ale pak jsem byl příliš rád, že mě přijala, protože jsem byl osamělý a prostě jsem nezapadal.
"Ano," řekl jsem dychtivě a viděl jsem na její tváři výraz ďábelského veselí, který rychle skryla. To mě mělo varovat, ale byl jsem příliš šťastný.
"Tak tě oblékneme," řekla s potutelným úšklebkem na tváři a její oči se přezíravě pohybovaly po mé baculaté postavě.
"Uh...kam jdeme?" Zeptal jsem se tichým hlasem, protože nemám žádné oblečení, které by se v žádném případě srovnávalo s okázalým šatníkem texaských dívek.
O sedm hodin později jsme stáli před velkou budovou, temnou a předtuchou, téměř ukrytou v uličce.
Když jsme stáli před velkými dveřmi, třásl jsem se. Byla to jen zima, říkal jsem si, ale byl jsem vyděšený. Pocit neklidu prostupoval mým tělem a nemohl jsem se zbavit neklidu, který mě celý večer provázel.
Moje šaty, nebo co z nich bylo, byla krajková červená věc, která stěží zakrývala má plná ňadra a lascivně přilnula k mým širokým bokům. Sahal do půli stehen, ale to proto, že patřil Marianne, která byla mnohem vyšší a štíhlejší než já. Ve skutečnosti jsem se do toho musel vtěsnat! Marianne mi nalíčila oči a ten zakouřený pohled mě přiměl vypadat jako úplně jiný člověk, někdo, kdo hodně slibuje... Pokud jde o moje ústa, obarvila je do červena, jemnou, dusnou červenou a já se otřásl. Kdyby mě měl strýc Stan vidět, padl by pobouřením mrtvý, pomyslel jsem si a zadržoval hysterický smích.
Polkl jsem tichým hlasem a nejistě balancoval na vysokých podpatcích, Ummm... kde to jsme, Marianne?“
"Drž hubu," zasyčela, když přistoupila ke dveřím a zabušila na masivní klepadlo.
Dveře se prudce otevřely a muž se zpevněnými svaly a nagelovanými černými vlasy se na nás zamračil a jeho pohled změkl, když se podíval na Marianne.
„Máme propustku,“ zavrněla a on zamrkal, než přikývl, jeho malýma očima přejela po její nabídnuté ruce. Jeho chlípné oči na mě přelétly a já se zmenšil a nenáviděl pohled v jeho očích; lezla mi z toho kůže, ale pohnul jsem se vpřed a poslušně následoval Marianne dovnitř, když se dveře zabouchly a uzavřely svět.
